Exkurze do Prahy

V úterý 30. 4. 2024 jsme jeli na exkurzi do Prahy. Všichni jsme se moc těšili, protože většina z nás v Praze nikdy nebyla. Nakonec s námi odjel i Štěpa se začínající angínou. Kluci perlili již ve vlaku. Ještě neseděli, měli na zádech batůžky, ale už mastili hry na mobilech. Nějaké objednávání v RegioJetu je vůbec nezajímalo. Exkurze začala na Václavském náměstí, kde se Teo asi po 10 minutách raději ujistil, zda je to opravdu Praha. Vezla jsem s sebou třídu kameramanů a fotografů. Hoši fotili a natáčeli úplně všechno. V Praze jsme jeli metrem, obzvláště jsme si oblíbili jezdící schody, tramvají i lanovkou. Tam jsme letos museli vystát docela dlouhou frontu. Na Petříně byl první odpočinek. Velice se nám líbila rozhledna, potom Pražský hrad, chrám svatého Víta, Zlatá ulička i Starý královský palác s Vladislavským sálem a replikou korunovačních klenotů. Zde již začaly první dotazy, kdy už konečně budeme v „mekáči“. Druhá velká pauza. Všichni jsme se zde pořádně občerstvili a těšili se na Karlův most. Ve vlastivědě jsme si o něm zjistili spoustu informací. Skutečně jsme našli sochu Bruncvíka, Jana Nepomuckého, spočítali si sochy a sousoší. Ještě objevit hlavu Bradáče, která kdysi určovala stav ohrožení před povodní. Nad Muzeem Karlova mostu opravdu visel nápis 135797531. Věděli jsme, že podle něj byl most postaven v roce 1357 9. 7. v 5. 31 hod. Začínají nás dosti bolet nohy, ale paní učitelka přidává k prohlídce i Betlémskou kapli. Jsme na Staroměstském náměstí, moc se nám líbí radnice, orloj, vzpomínka na popravené po bitvě na Bílé hoře i pomník Jana Husa. Teď ještě Prašná brána, kde byla dříve hranice a zde končila Praha. Víme, že to bude konec naší prohlídky a už nás čeká jen hlavní nádraží. Tam se jdeme podívat na historickou část a sochu Nicholase Wintona, který zachránil před druhou světovou válkou 669 dětí před koncentračním táborem. Potom už všichni hledáme místo, kde bychom si mohli odpočinout do příjezdu vlaku. Z Prahy jsme nadšeni, ušli jsme 20 000 kroků, ale zážitek budeme mít ještě na dlouhou dobu.

                                                                                                                 Mgr. Lenka Crhonková